Anglické listy

Veselé i vážné postřehy ze životy za Malou louží

Anglické listy nyní i na blogu Idnes.cz

damijo.blog.idnes.cz

Stojí za kliknutí (na link, ne na obrázek)

http://echomagazin.com

Magazín pro Čechy a Slováky ve Velké Británii a Irsku.
http://echomagazin.com 

Věřím, věříš, věříme. Věříte?

Víra, křesťanství, náboženství

Vzkazník

Pošli emila

Klikni a uč se anglicky hravě

free vocabulary games

Oběšenec - anglická klasika

Střípky a postřehy

Vysoké studium

 V Anglii jsem už zkusila leccos, ale vysokou školu ještě ne. Ne, že by mi to zas tak chybělo, přece jen jsem už ve školních lavicích strávila v kuse sedmnáct let, a za tu dobu už se Vltava dostala nesčetněkrát do moře a zase zpátky.

 Nicméně chce-li člověk zestonásobit své šance, že sežene místo učitele na britské základní či střední škole, a to já jsem rozhodně chtěla, musí projít jednoročním kurzem PGCE, tj. Postgradual Certificate in Education, po jehož úspěšném absolvování získá status kvalifikovaného učitele neboli QTS.

 

Přestože už jsem dva roky učila, naděje, že bych po mateřské získala práci učitelky, byla poměrně mizivá. A tak jsem se rozhodla na onen veledůležitý kurz přihlásit. Předpokládala jsem, že to nebude žádný problém, protože britská vláda trpí představou, že má nedostatek kvalifikovaných učitelů, a tak dává studentům PGCE poměrně štědrý grant £6000. Z toho jsem usoudila, že o tento postgraduál nebude příliš velký zájem.

 

Můj plán byl nastoupit v září 2007, a tak jsem nelenila a už v lednu začala hledat bližší informace, pamětliva toho, že i v ČR se na vysoké školy musí přihlásit do konce února. Nemusela jsem surfovat příliš dlouho, abych zjistila, že uzávěrka přihlášek byla 6. prosince 2006. Nebudu předstírat, že mi to na chvíli nevyrazilo dech, nicméně jsem se rozhodla i tak to zkusit a vyplnila on-line přihlášku.

 

Tu se mi před očima vynořila další překážka. Vzhledem k tomu, že se jedná o postgraduální kurz, dá se už z názvu vydekukovat, že uchazeč bude muset mít nějaký ten diplom v kapse. S tím bych problém neměla. Horší bylo, že univerzity požadují i GCSE z angličtiny, matematiky a vědy. GCSE jsou zkoušky, které se zde dělají na konci střední školy, to znamená v patnácti / šestnácti letech, a nemají žádný český ekvivalent. A tak jsem ze zoufalství vyhrabala vysvígo ze čtvrťáku a vysvígo maturitní, a spolu s diplomem je zaslala britské organizaci NARIC, která se zabývá ověřováním a uznáváním zahraničního vzdělání. Byly to nervy, ale nakonec mi to uznali.

 

Součástí přihlášky bylo také vyplnit kontakt na referenta, který podá objektivně-subjektivní hodnocení, a jeho slovo má velkou váhu. Zvolila jsem k tomu bývalou nadřízenou, která je velice schopná a znalá, leč také velice vytížená, a čekala jsem, až mi reference napíše (samozřejmě také on-line), protože bez nich se přihláška nedala odeslat. To bylo na konci ledna. Čekala jsem celý únor. Čekala jsem celý březen. V dubnu už jsem vyloženě panikařila, protože, přestože jsem ji urgovala, nic se nedělo. A uzávěrka přihlášek byla už před pár měsíci...

 

Když už jsem se rozhodla, že radši poprosím někoho jiného (což by znamenalo znovu vyplnit celou přihlášku a začít celý proces nanovo), reference přišly a mě se ulevilo. Ne na dlouho, protože obratem mi bylo sděleno, že jedna ze dvou univerzit, jež jsem si vybrala, už má plno.

 

Naštěstí London South Bank University mi za pár dnů poslala radostný dopis, že jsem se dostala do užšího výběru, a pozvala si mě 1. května na interview. Při pohovoru jsme se spolu s dalšími nervózními kandidáty dozvěděli, že o PGCE byl letos veliký zájem a z 1200 přihlášek berou jen 190 lidí, a my že jsme úplně poslední náborová skupina, po nás že už žádné další přijímačky pro letošek nebudou. Zamrazilo mě při pomyšlení, co by se stalo, kdybych přihlášku odeslala třeba jen o čtrnáct dní později. Odpověď je naprosto jasná – tyto řádky bych teď určitě nepsala.

 

Interview vypadalo tak, že jsme měli písemně reagovat na přiblblý článek o vzdělávání, to aby se ukázalo, jak zvládáme angličtinu písmem, a pak jsme pět minut demonstrovali výuku, to aby se ukázalo, jak zvládáme angličtinu slovem a jestli máme k učení předpoklady.

 

Dopadlo to dobře, přijali mě, i když podmíněně – podmínkou bylo právě doručení diplomu a GCSE, které právě zpracovával NARIC. Když konečně v červenci přišly, odeslala jsem je na uni, odjela si na dovolenou do Čech a každý den manžela terorizovala telefonáty, jestli už mi ze školy přišlo nějaké vyrozumění. Přicházelo nic, jak by doslova řekla angličtina, a když jsem jim tam zavolala, ukázalo se, že žádné vyrozumění přijít ani nemohlo, protože dokumenty se někde ztratily. Ještě že jsem neposílala originály!

 

Až týden před zápisem se konečně vše dalo do pořádku a já se 10. 9. po pěti letech znovu stala plnoúvazkovým studentem.

 

Když se v Čechách člověk nedostane na vysokou hned nebo krátce po střední, tak mu
už na 95 % ujel vlak. V Anglii je tomu jinak. Všechny organizace, instituce a zaměstnavatelé se hlásí k politice Rovných příležitostí (Equal Opportunities), která zaručuje, že lidé mají stejná práva na vzdělání a zaměstnání bez ohledu na rasu, pohlaví, náboženství či původ. Je víc než obdivuhodné, že to dokonce funguje i v praxi.  Začít studovat je díky tomu mnohem jednodušší a univerzity a college jsou plné lidí, kteří nesou na ramenou tři a více křížků a mají už třeba i vlastní rodinu, děti a zaměstnání.

 

Větší šance ke studiu je dána nejen větší nabídkou, ale i podmínkami studia, a to dokonce přesto, že se na britských univerzitách platí školné. Jeho výši určuje váš imigrační status.

Domácí studenti a studenti ze zemí EU (EEA) platí školné na rok 2007 /2008 £3070, zahraniční studenti víc než dvojnásobek, konkrétně £7870.

Jako domácí studenti jsou bráni ti, kteří k 1. 9. 2007 pobývali v Británii alespoň tři roky a mohou to prokázat.

 

Zatímco zahraniční studenti si hezky musí všechno zacálovat sami, domácí a EU mají spoustu výhod. Tak za prvé studenti PGCE dostávají již zmíněný grant £6000, který chodí na účet měsíčně po kuriózních částkách £666,66. Protože školné však musí být zaplaceno do konce prosince a ne každý má zrovna k dispozici tři smetany, je možné zažádat o studentskou půjčku.

 

Student‘s loan neboli studentská půjčka je geniální vynález. Půjčku si můžete vzít nejen na zaplacení školného, ale i na výdaje na živobytí, a vypůjčené peníze začnete po malých a rozumných částkách splácet až poté, co vystudujete a nastoupíte do zaměstnání. Výši splátek určuje výška výplaty, takže pokud vyděláváte málo, splácíte třeba jen £7 měsíčně. Kromě půjček jsou ještě k dispozici lecjaké granty, např. pokud máte děti nebo dospělého, který je na vás finančně závislý (manžel, partner), studentům PGCE věnuje půldruhého litru také obvodní úřad v místě bydliště.

O všechny půjčky a granty se žádá najednou a to buď on-line, nebo papírově.

 

Já studuji PGCE se zaměřením na mladší děti – Early Years, což představuje věkovou skupinu od 3 do 7 let. Na tento kurz se nás dohromady zapsalo padesát, a překvapivě jsou to většinou ženské. Během tohoto roku strávíme 18 týdnů na praxi, jinak chodíme od pondělí do pátku na přednášky, teda s výjimkou středy, kdy máme studijní volno (další skvělý vynález).

 

Ze začátku jsem se děsila toho, že všichni moji spolužáci budou nesmírně nabušení a nadupaní vědomostmi, a já mezi nimi budu jak černá ovce. Ovšem už během prvního týdne se ukázalo, že podobné představy mají i všichni ostatní a že většina z nás má hrozné mezery v matice. Naše vyučující nás uklidnila, že to je naprosto normální a že mezery budeme zákonitě mít, protože to, co se učí děti teď, se za nás nedělalo. Vyučující jsou vůbec velice přátelští a vsřícní, snaží se nás povzbudit a vyzývají k tomu, abychom si s nimi přišli promluvit, kdykoli to budeme potřebovat. Značný opak poměrně arogantního a nabubřelého postoje, se kterým jsem se někdy setkávala na univerzitě v Čechách.

 

Naše přednášky jsou povinné a jsou koncipované částečně jako klasická přednáška, částečně modelují vyučovací hodinu na ZŠ, takže děláme aktivity, které se pak dělají s dětmi ve školních třídách. Celou atmosféru základní školy podtrhuje i skutečnost, že naše učebny jsou vyzdobené jako klasické třídy, plné barevných nástěnek, dětských knížek a výstavky prací. Také předměty, jež probíráme, přesně kopírují to, co se probírá na školách, takže máme čtyři základní předměty, jimiž jsou v UK angličtina, matematika, věda a výpočetní technika, a pak také „odpočinkové“ předměty typu výtvarka, hudebka, tělák atd.

 

Stejně jako na většině britských základek, i na univerzitě probíhá výuka v PowerPointu. Naprosto nedílnou součástí studia je internet, protože na něm visí rozvrh hodin, veškeré změny v něm, doplňkové materiály a poznámky k jednotlivým přednáškám. Očekává se, že ty si student bude pravidelně stahovat, nosit si je do hodin, psát si k nim vlastní komentáře a pak si je uloží do složky s ostatními učebními materiály k danému předmětu.

 

Mé prvotní obavy o tom, jak všechno bude dokonalé a fungující, se velmi brzy rozplynuly. Začalo to ztracením mých vysvědčení, pokračovalo chaosem v rozvrhu; podklady, které jsme měli dostat ke studiu, nejsou doteď vytištěné, naše elektronické karty nefungují, a výčet by mohl pokračovat. Někdy je to frustrující, ale obecně z toho mám dobrý pocit – ani na Západě to není tak dokonalé, jak se nám v Čechách někdy snaží namluvit, že je.

 

 

Poslední komentáře
06.09.2008 01:46:07: Tak tento clanek jsem si precetla s velkym zajmem... za necele tydny taky zacnu studovat Early Years...
02.12.2007 22:40:34: No a ve zdravotnictvi je to tady podobne. Tvari se jako mistri a je tu byrokracie a fakt bordel. Ack...
29.09.2007 18:18:16: tak to ti olomoučáci Dobeši gratulujísmiley${1}
 
Alena Damijo. Anglické listy. (c) Veselé i vážné postřehy ze životy za Malou louží.