Anglické listy

Veselé i vážné postřehy ze životy za Malou louží

Anglické listy nyní i na blogu Idnes.cz

damijo.blog.idnes.cz

Stojí za kliknutí (na link, ne na obrázek)

http://echomagazin.com

Magazín pro Čechy a Slováky ve Velké Británii a Irsku.
http://echomagazin.com 

Věřím, věříš, věříme. Věříte?

Víra, křesťanství, náboženství

Vzkazník

Pošli emila

Klikni a uč se anglicky hravě

free vocabulary games

Oběšenec - anglická klasika

Homepage

Ze života paní učitelského

Londýn 26. června 2005

 

Zatímco vám za kanálem už prázdniny div že nevyrazí dveře i s futrama, my před Kanálem si na zasloužené volno musíme ještě měsíc počkat. Ano, je to k nevíře, ale ještě nám zbývá plných 30 dnů , tedy vlastně plných ne, teď už je to jen 29 dnů a 19,5 h. Briťata mají totiž spoustu volna během roku, a tím pádem jsou letní prázdniny kratší, a musím říct, že mě osobně to vyhovuje.

 

Děti jsou ovšem teď už dost unavené a eufemicky řečeno lehce rozjívené, při vysvětlování nové látky tupě koukají v lepším případě na tabuli, v horším do lavice, na zeď, na nástěnky nebo z okna. Na otázku má někdo nějaký dotaz se nezřídka ozve: „Kdy už bude přestávka?“ což velice povzbudí.

 

 

Nikdy bych si nepomyslela, kolik zajímavých lidí může člověk při tomto povolání poznat. Nedávno jsem se třeba setkala s jedním proslulým londýnským pastorem a zpěvákem a získala jeho číslo na pevnou, mobil a email se slovy, že ho mohu kontaktovat kdykoli budu potřebovat. Toto privilegium jsem získala den poté, co jsme z kázeňských důvodů podmínečně vyloučili ze školy jeho vnuka a on se mnou a jeho matkou přišel celou situaci prodebatovat. Ukázal se být velice rozumným, vstřícným a ochotným mužem  a přišlíbil úzkou spolupráci. Dodal, že vnuk z něj má velký respekt a se slovy kdyby něco, hned zavolejte, mi předal svou vizitku.  Jeho návštěva zapůsobila, vnuk od té doby seká dobrotu. A když náhodou položí sekáček na chvilku pod lavici, začnu si významně pohrávat s vizitkou a je zase pokoj.

 

Tento týden píšeme vysvědčení (reports). Vysvědčením zde nejsou známky vytištěné na papíru s erbem dvojocasého lva, ale prostý papír, popsaný slovním hodnocením o znalostech a progresu ratolestí. My učitelé jsme rovněž nafásly manuál s vhodnými větami pro tuto výroční zprávu, takže věty pouze aplikujeme a „snažíme se být tak pozitivní, jak jen je to možno.“ Britové se totiž psychologicky správně orientují na úspěchy a povzbuzování dětí, a je pravda, že mi místní děti připadají mnohem smělejší a nebojí se říct vlastní názor; vědí, že jsou sice děti, ale znají svoji hodnotu a jsou si vědomi toho, že jsou partneři, ne poručníci.

K tomu, aby mohlo být dítě správně povzbuzování a motivováno, je zapotřebí používat speciálního jazyka a být schopen podat černotu ze světlé stránky. Takže například fakt, že Lekan se vůbec nesoustředí, neposlouchá, neustále si hraje a nedává pozor, se rozhodně nedá napsat takhle přímočaře. Správný komentář tedy zní takto: „Lekan potřebuje být povzbuzen k tomu, aby se dokázal více soustředit.“ Zároveň se tak člověk vyhne tomu, že se urazí nebo naštvou rodiče.

Vysvědčení děti nedostávají na konci roku jako v Čechách, ale asi 14 dnů před koncem školy se uskuteční tzv. rodičkovská schůzka, kdy si rodiče objednají desetiminutovou konzultaci s učitelem. Ten (ta) jim zprávu přečte, rodiče se zeptají pár otázek, učitel rodiče buď přímo ujistí, že dítě si vede dobře, nebo nepřímo sdělí, že dítě potřebuje být povzbuzeno k učení se pravopisu, pak rodič učiteli poděkuje, učitel se usměje, taky poděkuje a další pán na holení.

 

Na konci roku se ve většině škol pořádá sportovní den. My ho máme zítra a děti se už nemohou dočkat. Ani já se nemohu dočkat. Až to budeme mít za sebou. Zatímco děti si budou vesele skotačit a užívat srandovních disciplin, my učitelky máme ten půvabně jednoduchý úkol discipliny organizovat, koordinovat, hodnotit a ještě zařídit, aby zbytek třídy seděl pokud možno tiše na zemi. Sedění na zemi může být vlašský ba dokonce paraořech sám o sobě, protože městské děti nejsou přírodě (rozuměj: parku) příliš uvyklé a děsí se jakéhokoli broučka a mravence, to ani nemluvím o stromech, jejichž kůra smrdí, jak se vyjádřil jeden druhák. No snad to přežijí.

 

Dneska jsem dětem kladla na srdce, aby si s sebou na zítra vzaly hodně vody, což Victor přeložil své mamince  jakože má mít s sebou deset lahví vody. Četla jsem v jedné knížce, že když se člověk rozhodne pracovat s dětmi nebo si pořídit vlastní, musí být připraven na to neustále opakovat primitivní pokyny a informace. Nepřipravenost může silnější jedince dohnat ke ztrátě hlasu poté, co se silou a energií, za níž by se nemusel stydět ani lví král, zařve, neb už nedokázal podesáté během 22 sekund  klidně zopakovat „sedni si“, slabší jedinci si dokonce mohou uhnat hysterii. Obojí je velmi nebezpečné a vyžaduje trpělivost, sebeovládání, flegmatičnost ba i lehkou apatii.

 

Protože už mé nervy začaly mírně přetékat kyblík, rozhodla jsem se představit dětem novou třídní hru, a sice „hru na radost“. Tato hra je převzata z knihy Pollana, The Glad Game (mám takové tušení, že do čestiny je to přeloženo lehce jinak než Pollana, Hra na radost), a spočívá v tom, že se v každé situaci musí najít něco dobrého, z čeho se můžeme radovat. Nezatajila jsem jim, že je to velice těžká hra i pro dospělé, a že i oni musí povzbudit mně. Hra má ohromný úspěch a značně zvedla náladu ve třídě.

Prakticky to probíhá tak, že máme seznam všech žáků a když někdo řekne něco, z čeho můžeme mít radost, tak dostane čárku, na konci dne čárky sečteme a vítěz dostane diplom. Samozřejmě člověk nemá radostnou náladu pořád a znáte děti, jak se naštvou kvůli blbosti. Proto máme zvláštní prémii, že když dotyčný dokáže najít něco pozitivního v negativní situaci, tak dostane čárky tři.

 

 

Žádné komentáře
 
Alena Damijo. Anglické listy. (c) Veselé i vážné postřehy ze životy za Malou louží.