Anglické listy

Veselé i vážné postřehy ze životy za Malou louží

Anglické listy nyní i na blogu Idnes.cz

damijo.blog.idnes.cz

Stojí za kliknutí (na link, ne na obrázek)

http://echomagazin.com

Magazín pro Čechy a Slováky ve Velké Británii a Irsku.
http://echomagazin.com 

Věřím, věříš, věříme. Věříte?

Víra, křesťanství, náboženství

Vzkazník

Pošli emila

Klikni a uč se anglicky hravě

free vocabulary games

Oběšenec - anglická klasika

Homepage

Ve stopách Komenského a Cimrmana

„A s jazykama končím! V životě to potřebovat nebudu, nesnaž se to po mně, Bože, chtít!“ vykřikovala jsem poté, co jsem na angličtinářce vyžumrala šťouru pod slibem, že se nebudu snažit z angličtiny maturovat a poté, co jsem překvapivě zdárně odmaturovala z němčiny.

 

 Hle však, překročen je Rubicon a já se na svá mladá kolena vrhla na dráhu učitelky prvního stupně v samotném srdci angličtinářské velmoci. Pak že Bůh nemá smysl pro humor.

 

Přechod z aupairkování na pančelkování přinesl spoustu změn, minimálně v tom smyslu, že počet mnou opatrovaných dětí se znásobil sedmi, musela jsem oprášit znalosti matematiky a především došla k překvapivému závěru, že angličtina MÁ pravidla pro čtení. Dále bylo nutné osvojit si britský systém výuky a konečně opustit názor, že ty děti v těch školách nic nedělají, jen si hrají.

 

V Británii se chodí do školy už ve čtyřech letech, ale ani tříletí nejsou zas takovou výjimkou. Tato čtyřletá pinďata nejdou však hned do první třídy, ale do tzv. Reception. Žádný slovník mi neposkytl překlad tohoto slova, jež by odpovídal danému významu, takže na vysvětlenou pro ty, kdo se s místním systémem nikdy nesetkali podotýkám, že se jedná o něco jako nultý ročník (resp. nultou třídu), přípravku. V této nultičce se děcka učí psát, číst a počítat jako v české první třídě.

Základní škola (primary school) se opouští v šesté třídě a poté si žáci zvolí podle svých zálib a finančních možností školu střední (secondary school).

 

Britští školáci povinně nosí uniformy. Já se vždy domnívala, že je to proto, aby kdyby se dítě náhodou nedejbože někde ztratilo, tak aby se vědělo, kam ho vrátit. Jedna česká učitelka ve výslužbě se zas sarkasticky domnívala, že je to proto, aby když děcka zlobí, tak aby se vědělo, odkud vzešli a které škole dělají ostudu.

Uniformy se značně liší podle toho, je-li škola státní nebo soukromá. Na státních se zpravidla nosí kalhoty/sukně, tričko s límečkem a mikina s logem školy, do soukromých škol chodí studentíci v saku a kravatce.

 

Jedna z věcí, jež mě stále ještě udivuje, je to, že děti chodí do školy rády. Dokonce to jde tak daleko, že když je jim špatně, tak přemlouvají rodiče, že jim tak špatně není, že chtějí do školy, a dorazí třeba před obědem. A když musí na prázdniny, tak si stěžují. (Platí zde dokonce přímá úměrnost čím delší prázdniny, tím více stížností.) Ano, ano, těžko tomu věřiti, ale pravda někdy zní jako nejhloupější lež.  

Důvodem může být, že alespoň na základních školách se neznámkuje, a tak se děti nemusí obávat zkoušení, písemek, kompozicí, vysvědčení, zarachů ap. Nevýhodou však je, že nejsou tak motivovány se učit.

 

Prázdniny jsou na Ostrovech pohyblivé. Školní rok se zahajuje někdy na začátku září (záleží na každé škole) a končí zhruba v polovině července. Letní prázdniny trvají jen šest týdnů, zato je ale spousta volna během roku, takže nakonec si britští školáci polepší oproti českým o celý jeden týden ročně.

Místní školní rok je rozdělen na podzimní, jarní a letní trimestr. Každý trimestr (term) se navíc skládá ze dvou polovin (half terms), jež jsou odděleny týdenním volnem. Mezi trimestry je pak přestávka čtrnáctidenní (vánoční a velikonoční prázdniny).

 

 Každý half term se probírá určité téma, k němuž se kromě matematiky, angličtiny a tělocviku vztahují všechny ostatní předměty. Uveďme si například příklad. Minulý half term (pracovní označení Spring 1) byla tématem mnou vyučované první a druhé třídy vozidla. Takže jsme malovali vozidla, sestavovali je, zpívali o nich, probírali vztah podnětu na rychlost automobilu, ukazovali si jak a kam můžeme cestovat a jak se toto cestování měnilo v historii. V matematice jsme vozítka také sčítali a odčítali. (Nepříliš aplikovatelné neb žáci mají tendence si s auty hrát namísto toho, aby je sčítali.)

 

Moc se mi líbí, že místní vyučování je vedeno prakticky a zábavně co nejvíce je to možné, takže místo suchého odříkávání násobilky ji rapujeme, bubnujeme, tančíme na ni či ji vytleskáváme. Pokračujeme tak v pedagogickém odkazu mezinárodně uznávaných velikánů Jana Ámose a Járy Cimrmana, jež dospěli k závěru, že při vyučování je třeba zapojit co nejvíce smyslů najednou.

   

Děti jsou vyučovány kolektivně, ale pracují individuálně, na základě svých schopností. Někteří z mých druháků jsou velice schopní, a tak sčítají dvoumístná čísla a chodí somrovat knihy na čtení do šestky, zatímco některé méněschopné prvňáčky stále přesvědčuju, že do sešitu nepíšeme systémem padni kam padni, ale pokračujeme tam, kde jsme skončili naposledy. Snažím se také s klidem Angličana odpovídat „ano“ na otázku „Já už tady na stránce nemám místo, mám otočit list?“

Žáci rovněž nesedí v lavicích, ale u stolů po čtyřech až sesti, a to podle úrovně, na které jsou. Každá skupina pak počítá nebo píše jiný úkol, a to opět na základě svých schopností. Znamená to sice více práce pro učitelku (připravit tři různé úkoly) ale je to výborné pro děti. Nevím, jestli tady vůbec existuje instituce Zvláštní školy.

 

Učitelé i rodiče jsou instruováni k tomu, aby se zaměřovali na to pozitivní, co v dítěti je, a chválili a vyzdvihovali každou snahu pracovat nebo zlepšit se. To neznamená lacinou chválu za všechno, ale snahu vidět i to dobré. Záměrně píši „i“, protože někdy je snadné brát to dobré jako samozřejmost a zaměřit se na to, co není dobré vůbec. Někdy není lehké mít vždy postoj „Výborně, teď jsi dokázal pět minut tiše sedět.“

 

Školní den začíná na většině škol v 9 a končí v 15,30. Dlouhé, není-liž? Ano, je-liž. Děti mají během této doby dvě patnáctiminutové a jednu třicetiminutovou přestávku na hraní (playtime), kdy buď hrají fotbal, honí se, hrají basketbal, líný tenis, skáčou přes provaz, prostě co hrdlo ráčí a učitelka dovolí. Zde totiž neexistuje, aby děti byly o samotě, musí být neustále pod dozorem a platí silná bezpečností opatření.

 

Děti tyto hrací přestávky milují, a protože zde nemají žákovské ani notýsky, tak to jediné, čím může učitelka zlobiči vyhrožovat, je právě ztráta několika minuta z hrací doby. To je trest číslo dvě. Trestem číslo jedna je zapsat rušitele na „sadíka“ (opak „smajlíka“),
tj. „sad face“, něco jako žlutá karta, a nejhorším možným trestem je promluva s rodiči. Jeden můj žáček se teď např. už pár dní nekouká na televizi, neb jsem si musela promluvit s matkou. Myslím, že mu to neuškodí...

  

Kromě těchto přestávek (mimochodem zde nezvoní, učitelka musí hlídat čas) mají děti ještě půlhodinovou přestávku na oběd, což by byla kapitola sama pro sebe. Větší školy jsou vybaveny jídelnami, kde se podávají nechvalně proslulé obědy, jímž se říká školní večeře (school dinners). Vzpomeňte si na vlastní školní jídelnu a přesně porozumíte, jak je to myšleno. V menších školách, kde není jídelna, děti dostávají svačinu, která se nosí v malém kufříčku (menší než kufřík na výtvarku z dob našeho mládí). Průměrná britská školní svačina se skládá ze sendviče, jablka, pytlíku brambůrků, sladkosti a džusíku. Bublinkové nápoje se zakazují, neb podle jakýchsi výzkumů děti, jež je pijí, více zlobí. No, nevím. Neméně zajímavé je i gramatická stavba věty, vyjadřující, nosí-li si děti kufříček nebo trápí-li se ve školních jídelnách. Tak máte-li kufřík, tak jste doslovným překladem balený oběd, v druhém případě jste školní obědy. Ach, ten angličtin!

 

 

 

 

 

 

Žádné komentáře
 
Alena Damijo. Anglické listy. (c) Veselé i vážné postřehy ze životy za Malou louží.