Anglické listy

Veselé i vážné postřehy ze životy za Malou louží

Anglické listy nyní i na blogu Idnes.cz

damijo.blog.idnes.cz

Stojí za kliknutí (na link, ne na obrázek)

http://echomagazin.com

Magazín pro Čechy a Slováky ve Velké Británii a Irsku.
http://echomagazin.com 

Věřím, věříš, věříme. Věříte?

Víra, křesťanství, náboženství

Vzkazník

Pošli emila

Klikni a uč se anglicky hravě

free vocabulary games

Oběšenec - anglická klasika

Homepage

Největší za posledních osmnáct let...

...byla podle údajů zpravodajských relací sněhová nadílka, která se v pondělí 2. února 2009 snesla na jihovýchod Ostrovů a bílou peřinou zcela přikryla i Londýn. Sněžit začalo vlastně už v neděli, a již ony nedělní tři centrimetry znamenaly pro tyto zeměpisné šířky takovou spoustu sněhu, že nemálo sousedů vyrazilo v pozdních večerních hodinách ven na koulovačku. To ještě netušili, že nás doslova a do písmene čekají lepší zítřky.


V neděli večer jsem si esemeskovala s kolegyní a majivši zkušenost s tím, že zdejší systém se hroutí jakmile napadne víc než dva centimetry sněhu, žertem jsem se jí otázala, jestli nechce zavolat naší ředitelce a zeptat se, jestli nebude zítra škola zavřená. Vtipu jsme se zasmály, shodly se na tom, že děti alespoň vyválíme ve sněhu, tím si zmáčí oblečení a protože nemají náhradní na převlečení (ač o to jejich rodiče už několik měsíců žádáme), zavoláme rodičům, ať si děti přijdou vyzvednout, a budeme mít volné odpoledne.

 

Vytrvale sněžilo celý večer. Chumelilo ještě v půl dvanácté, když jsem šla spát. V pondělí ráno přišel manžel zmrzlý z práce o hodinu později než běžně, a než ulehl, řekl mi, ať si radši zjistím, co bude se školou, že nejezdí autobusy.

 

Coby cyklistovi mi tato zpráva mohla být ukradená, ale i tak jsem se jala ráno zapnout zprávy. Poprvé od doby, co máme televizi, jsem ocenila, že ji máme. Na všech kanálech stáli ve sněhu zavátí reportéři a podávali zprávy o sněhem zavátých vozovkách. Mezi jiným jsem se také dozvěděla, že Dopravní podnik Londýna zastavil pro „velkou nepřízeň počasí“ provoz všech autobusových linek, metro nejezdí buď vůbec nebo jen omezeně, vlaky do Londýna jsou zrušeny a o chaosu na letištích snad radši ani nemluvit.

 

Ani to však podle mě nebyla dostatečná výmluva na to nejet do školy na kole, koneckonců jsem Čech otužovaný nejstudenější českou řekou Otavou a patnáct centimetrů čerstvého sněhu přece nemůže ani mě, ani mé horské kolo nijak rozházet. Pro jistotu jsem ale smsla kolegovi, co také cyklistí, jestli jede on, ale byl podobně nejistý, přestože se domníval, že by to mohla být legrace. Když pak zprávy BBC o sněhové krizi pomalu přestávaly být vtipné, osmělila jsem a zatelefonovala ve tři čtvrtě na sedm řídě, co jako bude se školou. Obsazovací tón jejího mobilu mě příjemně ukonejšil v naději, že nejsem jediná trubka, co volá s tak blbým dotazem. Ředitelka mi dala jednoznačnou odpověď – škola se zavírá, ani se nepokoušej přijet, užij si den volna s dcerou a večer ti zavolám, jak to bude zítra. Husté sněžení mělo totiž pokračovat celé pondělí.

 

S radostí jsem se posadila k počítači a připojila se na Facebook, kde jsem potkala polovinu pedagogického sboru a se zbytkem jsem alespoň komunikovala telefonicky. Má polská asistentka, kterou troška té bílé věci na zemi samozřejmě také nemohla nijak rozhodit a byla už připravena na cestu do školy, mi smsla, že by mě za tu zprávu nejradši zlíbala, a bystře se vrátila do postele.

 

 

Poláci se se sněhem vůbec rozhodli necrcat a z okna jsem zahlédla souseda Poláka, jak v plné polní usedá na kolo. Okamžitě jsem ho začla obdivovat, což mi vydrželo jen asi deset sekund, než to milý zlatý vzdal a vrátil se i s plnou polní zpátky domů. Jízda na kole v hlubokém sněhu evidentně taková legrace zase není.

 

Počkala jsem, až vstane Estherka, poté si dala sraz s kamarádkou a společně jsme  vyrazily na nákup. Doufala jsem, že alespoň pár prodavačů z Tesca se dostalo přes sněhovou bariéru do práce, protože jsme doma měli poslední kůrku chleba. Ukázalo se, že někteří se do práce dostali, ale že dostat se ve sněhu s kočárkem do Tesca tak jednoduché nebude. A tak jsem kočárek hodila za dveře a pokračovaly jsme pěšky.

 

Pěšky znamená, že jsem nesla Estherku na koníku, protože té se sníh ani trochu nelíbil a vadilo jí, že jí do něj zapadávají nožičky. Cestou jsme potkávaly nebývalé množství lidí s fotoaparáty a park byl plný nejen školní mládeže – většina základních a středních škol zůstala zavřená – ale zejména jihoameričanů. Všichni jsme se na sebe usmívali, lidé se  radostně koulovali a stavěli sněhuláky a musím říct, že už dlouho jsem neviděla na jednom místě tak velké množství tak radostných a spokojených lidí. Londýn by sníh asi potřebal častěji.

 

Po obědě jsme vyrazily s Esťou do parku znovu, můj africký manžel, který ráno nadšeně sliboval, jak s námi odpoledne také půjde, obrátil list a tvrdil, že je mu hrozná zima a že fakt z toho přetopeného obýváku nemůže ani na krok, což mě samozřejmě po těch letech manželství nepřekvapilo. Estherka, jindy nadšený chodec, ťapání také odmítla, ale nechala se přivázat na záda do nosítka Mei Tai, o němž jsem si myslela, že mu už dávno odrostla.

 

Těšila jsem se, jak si postavím sněhuláka, a hned se do toho pustila. Pravda, lidé na mě koukali trochu pobaveně, přece jenom s velkým dítětem na zádech (Estherka stále odmítala slézt) a velkou čepicí přes uši jsem asi vypadala trochu legračně. Ale což, hlavně že jsem si užila světa!

 

Večer mi zavolala ředitelka a oznámila mi, že škola bude zavřená i v úterý.

Naděje na středeční volno zhatilo sluníčko, dva stupně nad nulou a obnovený provoz autobusů. I tak to ale byl krásný a dlouhý víkend.

 

Být to v Čechách, řekli bychom si v pondělí ráno: „Jé, to ale nasněžilo!“, obuli kozačky a hybaj do práce. To ale v Anglii ne! Tady z toho máme palcové titulky a dva dny sněhových prázdnin. A to se mi na Británii právě líbí.

Žádné komentáře
 
Alena Damijo. Anglické listy. (c) Veselé i vážné postřehy ze životy za Malou louží.