Anglické listy

Veselé i vážné postřehy ze životy za Malou louží

Anglické listy nyní i na blogu Idnes.cz

damijo.blog.idnes.cz

Stojí za kliknutí (na link, ne na obrázek)

http://echomagazin.com

Magazín pro Čechy a Slováky ve Velké Británii a Irsku.
http://echomagazin.com 

Věřím, věříš, věříme. Věříte?

Víra, křesťanství, náboženství

Vzkazník

Pošli emila

Klikni a uč se anglicky hravě

free vocabulary games

Oběšenec - anglická klasika

Homepage

Něco málo o cestování

Onehdá jsme zase byli s dcérečkou v zemi mlékem a strdí opředené, a na mě bylo vystřeleno mnoho dotazů na téma jakže Estherka vlastně snáší cestování. Smutné bylo, že se téměř nikdo nezeptal, jak cestování snáším já, natož můj choť, a tak z nedostatku zájmu pouze suše podotknu, že manžel se celou cestu usilovně modlí, v letadle odmítá jíst a barva se mu vrátí až v budově terminálu a že já žádné problémy nemám, kromě toho, že se lehce stresuju tím, jak to bude snášet Estrka. 

(To není překlep, tak jí dřív volal manžel, než se naučil, že čeština má všechny samohlásky znělé a na rozdíl od některých jazyků – že, angličtino! – je nepolyká.)

Dokud byla Esťa pindítě, tak to byla docela brnkačka. Usnula, jen co se s ní dal dopravní prostředek do pohybu, a probudila se v místě destinace. Jak stárne, tak spí čím dál tím méně, a čím víc jí její hrubá i jemná motorika otvírají možnosti pohybu, tím víc musím být ve střehu.

 

Průměrný Airbus či Boeing to udělá z Anglie do středočeské metropole za dvě hodiny. Podle jízdního řádu trvá cesta z Londoše do Práglu tři hodiny a z Ruzyně do Londýna jenom jednu. „A to je zvláštní,“ prohlásil jeden vysokoškolák, který vystudoval obor se zeměpisným zaměřením. Posléze se ukázalo, že to zas tak zvláštní a záhadné není, a jádro pudla tkví v tom, že mezi patnáctým a nultým poledníkem je hodinový posun. Zkrátka a dobře, nezáleží na tom, odkud kam letíte a kolik je zrovna hodin, v letadle strávíte cirka sto dvacet minut, z toho ve vzduchu asi jenom hodinu a třičtvrtě. Zbylá akademická čtvrthodinka je vyhrazena pro zpoždění, manipulaci na zemi, čekání ve frontě na vzlétávací ranvej a podobné detaily.

 

Dalo by se říct, že cestování na této trase není tak náročné, když trvá jen dvě hoďky. To je samozřejmě pravda, ale ono dvě hoďky zabere jen za předpokladu, že bydlíte v obou zemích naproti letištním budovám, a ještě ani to ne, protože je třeba přičíst čas na odbavení, kontroly, další kontroly, nákup svačiny, třicetkrát na záchod, nástup do letadla, a po letu zase kontroly, hledání zavazadel, hledání kočárku atd. Přímo u letiště také bydlí málokdo. V našem případě bereme polední let do Prahy, z londýnského domu vyrážíme kolem osmé a do českého domova dojedeme až tak v půl šesté večer. To hned dodá cestování s malým dítětem jinou perspektivu.

 

Musím říct, že Estherka cestování miluje, už v autě nadšeně kouká z okýnka, povídá si s autama, chodci i kdejakými čokly, rozčiluje se, že musí sedět v sedačce a nemůže pobíhat kolem, prostě cesta nám vesele utíká. Na letišti zase pozoruje ten shon a hlavně ji zajímají světelné tabule, zvlášť, když tam ta písmenka za sebou jezdí v řádku. Nedá se to popsat jiným spojením než otřepaným vánočním o rozzářených dětských očích.

 

Sotva se zbavíme kufru a po bezpečnostních prověrkách i flašky s pitnou vodou, dojdeme za nemalou přirážku koupit vodu jinou, o poznání dražší, než v normálním krámě, ale hřeje nás pocit, že jsme vlastně fantasticky ušetřili, protože nakupujeme bez daně čili duty free. Jak je možné, že technicky platíme mnohem víc než s daní, jsem do teďka nevydedukovala a Sherlock Holmes, jenž by tomu jistě na kloub přišel, už leží nějaký ten pátek pod kamenem s nápisem R. I. P. (Rest In Peace).

 

Potom se většinou s Esťou rychle přesunu do čekací haly, z níž je výhled na letadýlka, a kde může Estherka pobíhat, koukat na letouny, bušit do oken nadšením, když vidí na ploše hadimrkšku, sbírat odpadky po cestujících a podobně. Po zkušenosti, kdy jsem se nechala jednou unést pocitem strašné spousty volného času a pak kočárkem svištěla přeplněnou halou o rychlosti 45 km / h, protože na informační tabuli výstražně svítil a červeně blikal u mého letu nápis GATE CLOSING (vrata se zavírají) a z amplionu se ozývalo lehce výhružné „Poslední výzva pro cestující do Prahy, aby se urychleně dostavili...“ už chodím k vratům hned, jak se na tabuli rozsvítí číslo, do něhož mám jít. Tehdy jsem totiž přiběhla jako předpředposlední a cestující po mně už vyhlašovali jmenovitě, takže přijít o minutu později, stala se ze mě celebrita. Ale paní u poslední kontroly před vstupem do letadla na tom nic slavného neviděla a tvářila se neprofesionálně kysele.

 

Těsně před letadlem se kočárek musí zanechat na pospas letištním dělníkům a směrem k nebi se vysloví prosba, aby ho nezapomněli naložit, když už jsme si dali tu práci a extra se pro něj vraceli domů.

 

Děti do dvou let nemusí mít vlastní letenku a sedí na klíně rodiči, to ovšem neznamená, že jedou zadara. Rodič za ně musí zaplatí poplatek, který např. se společností EasyJet činí £14 (asi 560 Kč). V letadle vyfásnete extra pás, který si provlečete svým vlastním dospělácký, a v něm pak nutíte dítě, které chce všechno jen ne sedět, hezky hačat na vašem klíně aspoň než se vznesete do určité výšky nebo přistanete. Malé děti a háklivé osoby mohou při vzletu či přistání trápit bolesti uší způsobené změnou tlaku v kabině, proto se doporučuje kojence kojit a ostatní nějak donutit něco žvýkat, ať už je to kus sušenky nebo žvejka, protože žvýkáním se tlak odstraňuje.

 

Let probíhá zpravidla klidně a protože letadlo nedrncá tolik jako auto (pokud nemáte to štěstí jako já v lednu a neletíte v době, kdy nad Evropou řádí orkán Kyrill), nemá ten žádoucí uspávací efekt. Na dospělé ano, na děti moc ne. Také proto se doporučuje cestovat s dětmi na noc, aby byly přirozeně ospalé a cestu mohly prospat.

 

Na základě této rady jsem během posledních dvou návštěv zvolila pro cestu do Londýna let, který startoval na Ruzyni ve 21.50, a vycházela jsem z předpokladu, že když mé dítě běžně usíná do osmé večerní, bude v deset spát jako nemluvně.

 

Chyba lávky! Náš poslední let měl půl hodiny zpoždění, a zatímco naši budoucí spolucestující podřimovali v budově terminálu, Estherka lítala sem a tam, tlačila kočárek kolem čekárny a radostně u toho povykovala. Povzbuzením mi bylo, že z tváří pasažérů jsem mohla vyčíst nejen soucit, ale i pobavení a potěšení. Když jsme v půl jedenácté konečně vzlétli a Estherka mi stála na klíně a koukala se z okýnka, jak ta Praha krásně svítí a opět měla ty své rozzářené dětské oči¸ říkala jsem si, že vzhledem k pokročilé době musí co nevidět usnout.

 

Totéž jsem si říkala nad Frankfurtem, Lucemburskem, Kanálem La Manche a když letadlo dosedalo na ranvej anglického Gatwicku, Estherce se oči skutečně zavřely. To už jsme ovšem zas vystupovali, a tak se probudila, aby si ještě prohlédla interiér Gatwicku, pána z imigračního oddělení, nechala se naložit do auta a tam už ty víka zaklapla na tvrdo. Jen doma jsme jí pak za stálého řevu převlékli do pyžama a čisté plenči a ona spala spánkem nevinných až do čtvrt na devět. Bylo to krásné, i já se probudila dřív než ona a jak jsem ji tak rozněžněle pozorovala, přemýšlela jsem, že to noční cestování má možná vážně něco do sebe. Ale ocamcaď až pocamcaď.

 

 
Žádné komentáře
 
Alena Damijo. Anglické listy. (c) Veselé i vážné postřehy ze životy za Malou louží.