Anglické listy

Veselé i vážné postřehy ze životy za Malou louží

Anglické listy nyní i na blogu Idnes.cz

damijo.blog.idnes.cz

Stojí za kliknutí (na link, ne na obrázek)

http://echomagazin.com

Magazín pro Čechy a Slováky ve Velké Británii a Irsku.
http://echomagazin.com 

Věřím, věříš, věříme. Věříte?

Víra, křesťanství, náboženství

Vzkazník

Pošli emila

Klikni a uč se anglicky hravě

free vocabulary games

Oběšenec - anglická klasika

Homepage

Jak se radikálně změnil můj vztah k pořádku

Maminka nám od raného dětství vštěpovala lásku a úctu k pořádku. Sotva jsme udrželi v ruce prachovku a vysavač, hned jsme byli poučeni, k čemu to slouží a jak se s tím zachází. A když se z nás stali školáci, stala se modrošedá proužkovaná prachovka a čeveno šedý lux značky Eta nedílnou součástí našeho života.

Dnem velkého úklidu byl pátek, „abysme měli na víkend uklizeno a mohli už jen odpočívat“, pravila maminka a rozdělila byt na tři části – na sféru mého vlivu, sestřina vlivu a svého vlivu. Vlivem samozřejmě byla míněna zodpovědnost za stav (resp. nestav) prachu na poličkách a v koberci. Já dostala na paškál chodbu a malý pokojík, ségra velký pokoj, mamka dodělala ten zbytek a ještě na nás dohlížela, moderně řečeno supervizovala nás.

 

A tak sotva jsme přišly v pátek ze školy, měly jsme za úkol osmýčit vše, na čem by mohla utkvít molekula prachu, a důkladně vyluxovat koberec (to abychom ho zbavily toho prachu, který jsme na něj shodily z poliček. Proto se má také správně nejdřív utřít prach a pak vyluxovat, a nikoli obráceně). Ne, že bychom to dělaly hned po návratu ze školy, většinou jsme měly na práci spoustu dalších, neméně důležitějších činností, jako sledování dalších dobrodružství Včelky Máji či stříhání vlasů panenkám (taky se přece potřebují na víkend vyfešákovat). Čím déle jsme úklid oddalovaly, tím více se stupňovala nervozita, výčitky a stres.

 

Když jsem se v osmnácti přestěhovala na kolej a jezdila domů jen jednou po čtrnácti dnech, mohla jsem se na koleji teoreticky na nějaké uklízení vyfláknout s radostným pocitem, že nejsem supervizovaná a nikdo mě nemůže prudit. Nicméně jsem měla ten páteční úklid tak zafixovaný, že místo abych se radostně a vesele povalovala, byla jsem tak nervózní a vystreslá z toho, že neuklízím, že jsem si ten pocit svobody a volna ani nedokázala užít. A tak jsem šla navlhčeným toaleťákem setřít prach z poličky (prachovky měli na koleji jen cvoci), a teprve poté se mi opět rozsvítilo slunce v duši.

 

Někdy v té době mě ale zcela záhadně a nepochopilelně chytil záchvat pořádkumilovnosti, který se mě držel docela dlouho. Nešlo o to, že bych musela mít nutně vytřeno nebo vyluxováno, ale spíš o to, aby každá věc byla na svém místě, knížky srovnané od největší do nejmenší, věci na stole (pokud už tam musí být), hezky na jedné hromádce uspořádané buď podle velikosti, nebo logiky, nejlépe podle obojího najednou.

 

Protože v pátek odpoledne uklízela nejen mamka, ale i celé blízké a široké příbuzenstvo, ba všichni, koho jsem znala, nenapadlo mě, že by to mohlo být někde jinak. I přijela jsem do Anglie a nestačila se divit. Moje první rodina byla velice pořádkumilovná, i když jsem si časem všimla, že pořádek vládne spíš jen tam, kde to má na starost aupairka. Nicméně jsem měla v popisu práce makat jak hadr na koštěti. Doslova. V pondělí, středu a pátek jsem měla na pracovním rozvrhu hodin zametání a luxování přízemí, úterý a pátek navíc ještě prvního patra, pátek dorazilo vytírání všech podlah celého domu.

 

Už to mi přišlo jako silné kafe. Úplně nejhorší však byla středa, protože se kromě zametání a luxování ještě musel utřít prach v celém bytě, a paní si velice potrpěla na různé ozdobné serepetičky zvané „lapače prachu“ a pochopitelně trvala na tom, abych z nich ten prach odlapala. Tím to ovšem nekončilo. Všechen nábytek se musel vyleštěnkovat, všechna zrcadla vycídit, a třešničkou na dortu byl skleněný stůl v ložnici s kosmetikou její a jejího manžela. Ona sama vlastnila 43 lapačů prachu, které tvořily rtěnky, laky na nehty, laky na vlasy, voňavky, drobné dárečky od dětí, stojánky s fotkami a další blbinky. Pánova půlka, lépe řečeno třetina stolu, byla jednodušší, a představovalo ji asi jen dvacet různých voňavek, vod po holení (dárky k narozeninám od posledních pěti au-pairek včetně mě, netknuté), deodorantů, krémů, olejů.

 

Každou serepetičku bylo potřeba zvednout, utřít z ní prach, přendat na vedle stojící postel, a když byl stůl prázdný, tak z něj taky utřít prach, vyleštit ho a pak zase lapače nandat zpátky. Jednou jsem z nich utřela prach, sundala je, stůl utřela prachovkou a vše zase esteticky naaranžovala zpátky. Paní si později všimla, že jsem sice kosmetiku oprášila, ale stůl nevyleštila, a poprosila mě, abych to udělala znovu. Měla jsem velkou radost.

 

Přes veškerý maniakální uklízecí teror, který jsem po svém příjezdu do Anglie zažívala, jsem slyšela zvěsti o tom, že v běžných anglických rodinách je to jinak a že tam vládne nepředstavitelný čurbes. Když se sešlo několik au-pairek, začaly se zpravidla trumfovat, která jejich rodina má doma větší chlív, jen já zarytě mlčela, protože jsem mohla akorád přispět do diskuse radami typu čím nejlépe vyleštit dubový stůl. To pochopitelně nikoho dvakrát nezajímalo, že. Ale pak jsem si sehnala bokovku – cleaning (úklid) v typicky anglické rodině, jejíž stav domu mě naprosto vyděsil a musela jsem se hodně přemáhat, abych odolala pokušení si ten rajčůr vyfotit a přinést mamince ukázat fotku. Ale byla jsem šťastná, protože jsem se konečně i já mohla zapojit do soutěže o nejnepořádnější rodinu.

 

Když jsem se po roce přesunula do jiné aupairské rodiny, byla jsem i já, přes všechno, co jsem už viděla, šokována mírou zapraseností domu. Vážím si toho, že paní udržovala přízemní společné prostory v pořádku a čistotě a já měla na starosti jen hlídání dětí. Ale když jsem pak viděla, v jakém stavu jsou jejich pokoje v patře, nedalo se to popsat jinak než klišovitým „vypadalo to jak po výbuchu granátu“. Kam se člověk podíval, tam se něco válelo. Podlaha byla pokryta oděvy, hračkami, pastelkami, papíry, knihami, propiskami, videokazetami, kosmetickými prostředky, kazetami, novinami a kdovíčím ještě. Bylo s podivem, že děti každé ráno našly svoje školní uniformy, i když hádám, že to bylo jen díky tomu, že v nich běhaly celý den a pak je večer svlékly u postele. Pamatuju si ovšem, že jejich tříletý klučina šel dvakrát do školky v bačkorách, protože nemohli najít boty (štěstí, že našli aspoň obě dvě bačkory).

 

V té době jsem však byla natolik opojena svobodou ze skončeného uklízecího teroru, že mi jejich bordel nevadil a já sama jsem na nějaké vlastní otrocké uklízecí pátky ani nepomyslela. Vždy jsem však udržovala svůj pokoj v pořádku, protože mě sice neobtěžuje trocha prachu, ba ani špíny, ale ukrutně nesnáším, když se někde něco válí.

 

Své ano jsem řekla muži, který naopak nesnáší špínu, ale zato trocha bordelu a poházených věcí ho neobtěžuje ani trochu. Naše protikladnost se projevuje hlavně v případě, kdy nám někdo zavolá, že za půl hodiny se u nás zastaví. V tu chvíli se zastavíme my, rozhlídneme kolem, vyděsíme a začneme překotně dávat byt do lidského stavu. Každý ovšem vidíme priority někde jinde – já začnu uklízet věci ze stolu, zatímco manžel se náruživě vrhne do leštění výlevky ve dřezu. Trvalo mi několik let, než jsem ho přesvědčila, že návštěva si spíš všimne toho, že si na stůl pro samé tiskoviny ani nemá kam položit hrneček, než faktu, že máme úžasně vyleštěnou odpadovou jímku.

 

Můj pozitivní vztah k uspořádanosti našeho bytu utrpěl první trhliny v těhotenství. Nemajivše energii a byjivše ráda, že se doplazím do práce, domů a uvařím kotel jídla na tři dny, snížila jsem se k tomu, že mě dopisy a noviny na stole, stejně jako oblečení pověšené na věšáku na dveřích a ne úhledně složené ve skříni (ne moje, pochopitelně) – to vše pod pracovním názvem bordel – začalo pouze neskutečně iritovat.

 

Když se narodila Estherka a můj energický útlum začal nabívat povážlivé rozměry také ještě díky spánkovému deficitu, iritoval mě bordel už o něco méně. Samozřejmě, že čas od času jsem se vzpružila, vzmužila (lépe řečeno vzženeštila) a bordel přetavila na pořádek. Tak byl náš byt v jakžtakž přijatelném stavu do doby, než začala Estherka lézt.

 

Každý ví, že sotva se začne pohybovat dítě, začnou se pohybovat i věci kolem něj. Ne samy od sebe, to dá rozum, začne jimi pohybovat to dítě. Brzy jsem pochopila, že nemá cenu hračky sbírat a dávat na místo pokaždé, když jdeme ven, a tak jsem přestala odsuzovat matky, které poklidí až poté, co to dítě večer úspěšně zalomí do postele, a začala to dělat přesně tak taky. Teoreticky i to uklízení na večer je celkem zbytečné, ale za prvé z toho má člověk dobrý pocit, a za druhé se mu nemůže stát, že šlápne bosou nohou na cínového vojáčka nebo kostičku, když se jde v noci napít.

 

Všude se píše, jak je třeba uklízet, když je dítě v tomhle věku, protože všechno strká do pusy. S hrůzou jsem se dozvídala o matkách, které mají dvě děti a každý den luxují, a hrdlo se mi svíralo výčitkami, že jsem krkavčí matka, protože já to nedělám. Samozřejmě, že jsem dbala na to, aby se nikde neválely žádné drobné předměty, zrnky rýže počínaje a víčky od propisek konče, ale o denodenním uklízení, natož vysávání, opravdu nemohla být řeč.

 

Donedávna jsem si to vyčítala (ale zase ne tak, aby mě ty výčitky zvedly od počítače a postavily ke smetáku). Ale teď je to jinak. Dočetla jsem totiž román Betrayed od Lindsey Harris (mimochodem naprosto strhující kniha), jehož hlavní hrdinka rozhodně není typ a lá moje maminka a nezastírá fakt, že má doma pěkný čurbes a příliš ji to neštve. Svoji životní filozofii však shrnuje takto: „Když si můžu po příchodu z práce vybrat mezi štvaním se po bytě s prachovkou a lehnutím si na gauč s knihou, tak si prostě přirozeně vyberu to druhé.“

 

Asi to bude znít jako blbost, ale mě to naprosto osvobodilo. Okovy výčitek se rozetnutly, a já si zhluboka vydechla. Nebudu samozřejmě žít v prasečím chlívku, ale taky se nebudu pořádkem, resp. jeho tvorbou, příliš stresovat. A koneckonců, co se vlastně stane, když nebudu mít v pátek vyluxováno? 

 

 

 

Poslední komentáře
07.06.2016 22:31:33: хитлер super :D půjčka ve vaší trafice
07.06.2016 21:29:37: A ty jsi tak horká :-? půjčky chomutov
27.06.2008 14:27:49: krasne napsany! Fakt smekam. Jen bych se primlouvala za odstaneni tech telefonich budek tady nalevo,...
 
Alena Damijo. Anglické listy. (c) Veselé i vážné postřehy ze životy za Malou louží.